Smutné oči kočičí
a pak že jenom psi mají ten pohled kdy se srdce svírá...nene, i Lůca naše...
udělali sme z ní po hodně dlouhé době kočku čistě venkovní (nešlo jinak - kdyby byly jenom doma,neřeknu, ale jejich pendlování domů a ven, lovení myší a ptáků a následné válení se na sedačce, to nešlo dohromady) - a ona to moc nechápe a je smutná...a taky stárne...je to na ní dost znát...
snažím se na to nemyslet - ale když jí pak vidím, jak tak sedí na jejím obvyklém místě, smutně kouká a sem tam si tak mňoukne...vzpomenu si jak byla koťátečko a pokadila nám bílou chlupatinu, jak skákala a jak jí Jelda strkal do kapsy u kalhot...jak jí Pája ve Vršovicích dělal výcvik Medikopter 117 nebo jak se to jmenovalo...
bojím se stárnutí...mého, mých blízkých, i mých zvířátek...
ale vím, že ať chci nebo nechci, jinak to není a nebude...a musím se s tím smířit...
Žádné komentáře:
Okomentovat