den stý osmdesátý čtvrtý, úterý

Vzkaz od babičky
moje babička umřela, když mi bylo 18...
byla to taková ta pravá babička, měla sem jí strašně ráda, rozmazlovala mě a mohla sem se u ní dívat na televizi do noci...
do poslední chvíle hýřila vtipem a v očích měla vždycky lásku...

po půlnoci mi Naděnka dala "dáreček"...který mi dává už asi 4 roky...
je to památník, o kterém už dávno nevím že mám/sem měla...
o to větší to byl šok, když sem ho otevřela a viděla jsem řádky co psala babička...to její písmo...
no dostalo mě to, slzy ukáply...
pak sem si přečetla co babička napsala - bylo toho víc, ale tahle stránka mě úplně zamrazila...
jako kdyby věděla, že příjde doba, kdy mi nebude hej a budu potřebovat povzbudit, trošku proplesknout ať se vzpamatuju a neřeším blbosti, nezabývám se malichernostma...
Naděnka měla památník od prváku na střední řekla bych...a stejně tam nic nezapsala...
ale tohle pro mě byl krásnej dárek, díky, Nadí!

3 komentáře:

Maruška řekl(a)...

Posílám ti jeden véliký úsměv, jedno obří poleskání po rameni...ne ne, radši obří obejmutí! Maruško, určitě se už začne dařit..určitě!:-)

Maryje řekl(a)...

Děkuju...
ono se daří:-) jen mi to prostě někdy málo dochází...:-)

Ála řekl(a)...

Moc hezký, budu si ta slova pamatovat.